Open Mike Eagle - Brick Body Kids Still Daydream (Mello, 2017)

„Tlumený“ nebo „introvertní“ nejsou charakteristiky, který se v souvislosti s hip-hopem obvykle skloňujou, ale na Brick Body Kids Still Daydream sedí obojí. Komiksový obal i název alba odkazujou na už stržený domy sociálního bydlení v Chicagu, v jejichž okolí vyrostlo ghetto s vysokou kriminalitou a kde Open Mike Eagle vyrůstal.

A už od prvního tracku Legendary Iron Hood je jasný, že tohle album je výjimečný - subtilní beaty, jazzový podklad a tichý, přesto suverénně diktující rap o zrodu fiktivního superhrdiny - nebo taky kluka co rychle prochází špatnou čtvrtí a radši se dívá do země, aby nedostal.

Následná tepající (How Could Anybody) Feel at Home, která v sobě příznačně pro celý album elegantně míchá futuristický zvuk se zasněnou nostalgií, je pro mě největší hit v rámci žánru od...ani nevím. Spíš sluchátková než párty deska skrývá příjemný překvapení takřka v každým tracku.
Fascinující je, jak organicky se v jeden celek prolínají tracky různých producentů, zpívaný houpavý refrény (95 Radios) i industriální inferno (My Auntie's Building) i ty dvě hostovačky na mikrofonu (Has-Lo a rapperka Sammus).
Abstraktní a introvertní zvuk občas připomene třeba Shabazz Palaces, ačkoliv Open Mike Eagle určitě obývá popovější a míň experimentální oblast „divnýho hip-hopu“. Zpívaný části zase někdy vzdáleně připomenou třeba melodie od TV on the Radio blahý paměti, ale tyhle momenty jsou  nejspíš náhodný průsečíky. Jako celek to působí vysoce originálně, s jasnou představou o vlastním zvuku. Těším se na prozkoumání dalších položek v diskografii, protože Open Mike Eagle je překvapivě téměř čtyřicátník a tohle je už jeho šestý album.

Verdikt: 85% 

Egberto Gismonti - Dança das cabeças (ECM, 1977)

Patrně nejznámější deska brazilskýho skladatele Egberta Gismontiho míchá klasickou i moderní vážnou hudbu, jazz, čirou improvizaci, prog-rock a tradiční hudbu jeho domoviny.

Dança das Cabeças (Tanec hlav) se slušně prodávala a posbírala pár cen, ale rozhodně nejde o jednoduchý poslech.

První strana desky začíná i končí indiánskýma flétnama, který neodbytně vyvolávají představu nepostupný amazonský džungle, prostor mezi tím vyplňuje z větší části frenetický trylkování osmistrunný akustický kytary s proměnlivou mírou libozvučnosti.

Druhá strana dává větší prostor pianu, který se pohybuje v širokým pásmu mezi romantickým preludováním a moderní avantgardou, dojde i na jakýsi proto-elektronický zvuky. Gismonti přitom obstarává všechny nástroje (což je při tý virtuozitě obdivuhodný) s výjimkou perkusí, na který hraje Naná Vasoncelos.

Deska je podivuhodná hlavně propojováním zdánlivě nespojitelnýho. Kdyby se ovšem víc vytěžily „indiánský“ motivy, byl bych nadšenější. Bohužel zejména četný „progresivní“ pasáže podle mýho názoru nezestárly úplně dobře a občas mi to připomíná některý jazz-fusion desky, co někdo v naší rodině kdysi nakoupil a dneska se k nim nikdo nehlásí.

Verdikt: 67% 

Andy Irvine & Paul Brady - s/t (Mulligan, 1976)

I když zahrnu neurčitý vzpomínky na klipy The Corrs v Esu, je pro mě irský folk španělská vesnice. A tohle album je navíc samozřejmě o něčem úplně jiným. Konkrétně třeba o zelených pláních, pití, vojácích a i holkách!
Nikdy jsem neslyšel ani o Planxty, podle všeho veledůležitý kapele žánru, po jejímž rozpadu dva exčlenové nahráli tohle album. Mýmu nezasvěcenýmu uchu to občas zní jako kombinace zpěvů Středozemě a středověkých balad Flight of theConchords, což ovšem neznamená, že to nemá velkou sílu. Protože znělý kytary, mandolíny a křišťálově čistý hlasy okořeněný nástrojema co se jmenujou buzuki nebo niněra v kombinaci s veršema typu „Cold water and brandy they poured out so free, they turned me all over my wounds for to see“ , před tím nejde než mít respekt! Řada ze skladeb jsou tradicionály, který se datujou nejmíň do 19. století, ale neplatí to úplně stoprocentně, třeba zádumčivou Autumn Gold napsal přímo Andy Irvine, paradoxně během pobytu ve Slovinsku.
Ta společně s úvodní Plains of Kildare patří k mým nejoblíbenějším. Najdou se tu i trochu triviální odrhovačky (Martinmas Times, The Jolly Soldier), což k žánru asi patří a třeba vyzdvihovaná Arthur McBride o prohnaným Irovi, co utekl britskýmu verbíři, který se pak chopil i Bob Dylan mi přijde trochu roztahaná a patří myslím spíš ke slabším kusům. I to „nejslabší“ je tady ale dobrý - hádám, že třeba s irskou whisky to bude podobný.

Verdikt: 73%

Terry Riley & Gyan Riley ‎– Live (Sri Moonshine, 2011)

Průkopník minimalismu Terry Riley se aktuálně s nadšením věnuje rodinnýmu podniku, totiž hraní v duu se synem Gyanem. Pro mě je tahle stránka docela překvapením, protože Rileyho seniora mám přece jen z klasických desek zaškatulkovanýho jinak.

Junior, který hraje na kytaru a dřív se objevil mj. i po boku Johna Zorna, Lou Reeda nebo Ivy Bittový, na tomhle albu předvádí košatější styl hraní evokující flamenco (třeba skladba Las Puertas) nebo klasický sonáty, zatímco jeho táta se drží repetitivnějších motivů a občas připomene, že si kdysi přivydělával jako pianista v jazz barech (Work Song).

To nejlepší na tomhle albu, který vzniklo výběrem živáků z let 2004 až 2010, je ale to, že se do škatulek moc nevejde a když třeba v mojí oblíbený Mongolian Winds zazní něco jako orientální motivy, nezní to nijak nepatřičně. Improvizace tu evidentně dostala hodně prostoru a naštěstí je to spíš živelná záležitost než přehlídka technických dovedností. To platí i pro bezvadně ležérní zpěv. Když Terry Riley tvrdí, že ho momentálně nenaplňuje nic tolik, jako hraní v rodinným duu, nemám důvod mu nevěřit.

Verdikt: 81%

Ars Nova Copenhagen, Percurama Percussion Ensemble & Paul Hillier - In C (Ars Nova, 2006)

Pamatuju si, jak mě minimalistická kompozice In C od Terryho Rileyho nadchla, už když jsem o ní četl, aniž bych z ní slyšel jediný „cé“ (pozor vtip). Už v teorii zní totiž tohle dílo z roku 1964 hodně dobrodružně – skládá se z 53 krátkých motivů, které každý hráč opakuje libovolně dlouho, a tak se vzájemně prolínají. Dopředu všechno pohání pulsující tón C a performance končí, když poslední účinkující dohraje poslední motiv. 

Tuhle legraci už si vyzkoušel kdekdo, hrála se jak v africkým Mali, tak na Letný a aktuálně jsem zjistil, že existuje verze i od japonských psychedeliků Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso U.F.O. (což myslím potřebuju slyšet).
Tahle konkrétní verze je ale obzvlášť výjimečná – Ars Nova Copenhagen je pěvecký sbor pod vedením dirigenta Paula Hilliera, co má repertoáru jak moderní kusy od Johna Cage nebo Arvo Pärta, tak gregoriánský chorály. Takže dominují klenutý hlasy, přičemž perkuse udávající tempo v podání Percurama Percussion Ensemble někdy spíš podvědomě tušíte, než že by byly výrazně slyšet. A poslouchá se to vcelku příjemně, zcela v duchu Rileyho kompozice to je na první poslech statická záležitost, ale pod povrchem klokotají neustálý změny. Oproti ostatním verzím, co jsem slyšel, je tu víc prázdnýho prostoru. Celek tak působí míň kompaktně, což nevadí, mírně mě ale překvapilo, že to působí trochu chladně a připraveně, což by u teoreticky tak živelný skladby jeden nečekal.

Verdikt: 73%

.

Restart

Po pěti letech obnovuju zdejší blog. Po dřívějším přesahu do okolních zemí se chci víc soustředit na věci, co vycházejí u českých labelů (ne nutně interpreti z tuzemska), ale i tenhle koncept bude asi dost volný.

Mimo ostatně bude hned úvodní výkop zacílený na desky vystupujících na letošních na Strunách podzimu (ano, hahaha, stárnu), což je vítaná záminka poslechnout si i „jinou hudbu“, ke který bych se jinak prokousal těžko. A kašlu na anglickou verzi, protože beztak to je archiv spíš pro mě.

DJ Koze - Amygdala

Location: Hamburg, Germany
Style: Minimal Techno
Label: Pampa Records

Dýdžej v helmě na sobovi uprostřed růžový krajiny vypadá jako špatnej dojezd nepovedný rave party. Namísto zdrogovanejch agresivních beatů přitom DJ Koze servíruje celkem vyklidněný minimal techno/house s nenápadným melodickým potenciálem, v čemž mu na aktuální desce vypomáhá řada hostů včetně Apparata nebo Caribou. Geograficky přísně vzato DJ Koze, narozenej jako Stefan Kozalla v Maroku, na tenhle blog úplně nepatří. Ale jeho aktuální bydliště v Hamburku je pro mě dostačující omluva, abych to sem šoupnul. Kup tady.

---------------------------------------------------------

Helmet wearing DJ riding a reinder in the middle of pink landscape on cover (seriously dude, WTF?) looks like trip-gone-wrong rave party still. But instead of drug soaked aggressive beats DJ Koze serves quite calm minimal techno/house with subtle melodic potential. On Amygdala album, large number of guests including Apparat or Caribou, help him with this mission. From purely geographical point of view DJ Koze doesnt quite belong on Astral Europe. He was born as Stefan Kozalla in Morocco. But his current residence in Hamburg is excuse good enough for me to advertise him here. Buy the record here.

.