Patrně nejznámější deska brazilskýho skladatele Egberta
Gismontiho míchá klasickou i moderní vážnou hudbu, jazz, čirou improvizaci,
prog-rock a tradiční hudbu jeho domoviny.
Dança das Cabeças (Tanec hlav) se slušně prodávala a
posbírala pár cen, ale rozhodně nejde o jednoduchý poslech.
První strana desky začíná i končí indiánskýma flétnama, který
neodbytně vyvolávají představu nepostupný amazonský džungle, prostor mezi tím
vyplňuje z větší části frenetický trylkování osmistrunný akustický kytary s proměnlivou mírou libozvučnosti.
Druhá strana dává větší prostor pianu, který se pohybuje v širokým
pásmu mezi romantickým preludováním a moderní avantgardou, dojde i na jakýsi proto-elektronický zvuky. Gismonti přitom obstarává všechny
nástroje (což je při tý virtuozitě obdivuhodný) s výjimkou perkusí, na který hraje Naná Vasoncelos.
Deska je podivuhodná hlavně propojováním
zdánlivě nespojitelnýho. Kdyby se ovšem víc vytěžily „indiánský“ motivy, byl bych nadšenější. Bohužel zejména četný „progresivní“ pasáže podle mýho názoru nezestárly úplně dobře
a občas mi to připomíná některý jazz-fusion desky, co někdo v naší rodině
kdysi nakoupil a dneska se k nim nikdo nehlásí.
Verdikt: 67%
Žádné komentáře:
Okomentovat