Terry Riley & Gyan Riley ‎– Live (Sri Moonshine, 2011)

Průkopník minimalismu Terry Riley se aktuálně s nadšením věnuje rodinnýmu podniku, totiž hraní v duu se synem Gyanem. Pro mě je tahle stránka docela překvapením, protože Rileyho seniora mám přece jen z klasických desek zaškatulkovanýho jinak.

Junior, který hraje na kytaru a dřív se objevil mj. i po boku Johna Zorna, Lou Reeda nebo Ivy Bittový, na tomhle albu předvádí košatější styl hraní evokující flamenco (třeba skladba Las Puertas) nebo klasický sonáty, zatímco jeho táta se drží repetitivnějších motivů a občas připomene, že si kdysi přivydělával jako pianista v jazz barech (Work Song).

To nejlepší na tomhle albu, který vzniklo výběrem živáků z let 2004 až 2010, je ale to, že se do škatulek moc nevejde a když třeba v mojí oblíbený Mongolian Winds zazní něco jako orientální motivy, nezní to nijak nepatřičně. Improvizace tu evidentně dostala hodně prostoru a naštěstí je to spíš živelná záležitost než přehlídka technických dovedností. To platí i pro bezvadně ležérní zpěv. Když Terry Riley tvrdí, že ho momentálně nenaplňuje nic tolik, jako hraní v rodinným duu, nemám důvod mu nevěřit.

Verdikt: 81%

Ars Nova Copenhagen, Percurama Percussion Ensemble & Paul Hillier - In C (Ars Nova, 2006)

Pamatuju si, jak mě minimalistická kompozice In C od Terryho Rileyho nadchla, už když jsem o ní četl, aniž bych z ní slyšel jediný „cé“ (pozor vtip). Už v teorii zní totiž tohle dílo z roku 1964 hodně dobrodružně – skládá se z 53 krátkých motivů, které každý hráč opakuje libovolně dlouho, a tak se vzájemně prolínají. Dopředu všechno pohání pulsující tón C a performance končí, když poslední účinkující dohraje poslední motiv. 

Tuhle legraci už si vyzkoušel kdekdo, hrála se jak v africkým Mali, tak na Letný a aktuálně jsem zjistil, že existuje verze i od japonských psychedeliků Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso U.F.O. (což myslím potřebuju slyšet).
Tahle konkrétní verze je ale obzvlášť výjimečná – Ars Nova Copenhagen je pěvecký sbor pod vedením dirigenta Paula Hilliera, co má repertoáru jak moderní kusy od Johna Cage nebo Arvo Pärta, tak gregoriánský chorály. Takže dominují klenutý hlasy, přičemž perkuse udávající tempo v podání Percurama Percussion Ensemble někdy spíš podvědomě tušíte, než že by byly výrazně slyšet. A poslouchá se to vcelku příjemně, zcela v duchu Rileyho kompozice to je na první poslech statická záležitost, ale pod povrchem klokotají neustálý změny. Oproti ostatním verzím, co jsem slyšel, je tu víc prázdnýho prostoru. Celek tak působí míň kompaktně, což nevadí, mírně mě ale překvapilo, že to působí trochu chladně a připraveně, což by u teoreticky tak živelný skladby jeden nečekal.

Verdikt: 73%

.