Nemanja Radulović ‎– Journey East (Deutsche Grammophon, 2014)

Velmi „true slav“ deska. A to i přesto, že si houslový virtuóz Nemanja Radulovič pravděpodobně nesquatuje ani nepije vodku po litrech. I když - kdo ví? Obsažený skladby jsou převážně mixem děl „hitovek“ klasický a filmový hudby a balkánských lidovek, přičemž v duchu názvu „Journey East“ je pojítkem prostor střední a východní Evropy.

Raduloviče, s jeho rozevlátou image a divokou hrou si mentálně přiřazuju někam k našemu Pájovi Šporclovi, byť samozřejmě netuším, jestli jde o akurátní srovnání.

Zběsilý cikánský housle se tady pravidelně střídají s tklivě melodramatickými polohami a rozhodně nejde o nějak náročnou vážnou hudbu - deska zcela bez problémů udrží pozornost i u lidí, který běžně holdujou jiným žánrům, jako třeba, ehm, já.

Osobně mě nejvíc bavily svižnější kusy, jako jsou Šavlový tanec od Arama Chačaturjana nebo Maďarský tance od Johannese Brahmse. Máme tu i tuzemskýho zástupce v podobě Když mne stará matka od Antonína Dvořáka, rodnýmu Srbsku pak Radulovič kromě mnoha lidovek skládá hold i kusem od Emira Kusturicy (Ovo je muški svet). S východoevropskou tematikou nakonec ladí vlastně i téma ze Schindlerova seznamu od Johna Williamse. Největší úkrok ze zvuku alba, kterýmu pochopitelně dominujou housle doprovázený různě velkými ansámbly Les Trilles du Diable nebo Double Dens, je závěrečná Zajdi, zajdi, jasno sonce z pera makedonskýho písničkáře Aleksanadra Sarievskiho. Tady housle tvoří jen doprovod k hlasu zpěvačky Ksenije Miloševičový, ale v porovnání s předchozím to zní trochu fádně. Celkově ale prijatan album!

Verdikt: 83%

 

Lizz Wright - Salt (Verve, 2003)

Debutový album jazzový a soulový divy Lizz Wright (od tý doby natočila dalších pět desek) se poslouchá hodně příjemně, ale zároveň těžko hledám něco, čím by se mi výrazně zapsalo do paměti.

Všechny ingredience jsou na svým místě: Zpěv jako vánek, co příjemně hladí uši a bezchybný doprovod profi hudebníků, kde žádná nota nepadne vedle, dohromady vytvářejí atmosféru podvečeru v luxusním baru, kde jazz tvoří nevtíravou kulisu ke konzumaci drahých nápojů.

Třeba známější Norah Jones na mě svým tlumeným projevem působí podobně, snad i Diana Krall, i když tohle je určitě o několik levelů životnější počin.

Není to striktně stylově vyhraněná nahrávka, najdou se tu i R&B a latino vlivy, ačkoliv tu všechno organicky splývá do podobný nálady.

Vypůjčený písně mají na svědomí mj. děda jazzový fúze Chick Korea, afro-kubánská legenda Mongo Santamaría a dojde i na variaci z díla klasickýho pianisty Sergeje Rachmaninova. Z tuctu kusů si pak pět Wright (spolu)napsala sama, čímž se od většiny kolegyň v žánru odlišuje.
K jejím kusům patří i úplně poslední Silence, která pro mě představuje nenápadný vrchol alba. V úsporným, jen kytarovým aranžmá, má skladba najednou emotivnější náboj, než všechny "kapelový" věci předtím. Ty občas připomínají velmi vkusný bytový doplňky, který se sice líbí všem, ale přesto jsou trochu generický.

Verdikt: 73% 

Open Mike Eagle - Brick Body Kids Still Daydream (Mello, 2017)

„Tlumený“ nebo „introvertní“ nejsou charakteristiky, který se v souvislosti s hip-hopem obvykle skloňujou, ale na Brick Body Kids Still Daydream sedí obojí. Komiksový obal i název alba odkazujou na už stržený domy sociálního bydlení v Chicagu, v jejichž okolí vyrostlo ghetto s vysokou kriminalitou a kde Open Mike Eagle vyrůstal.

A už od prvního tracku Legendary Iron Hood je jasný, že tohle album je výjimečný - subtilní beaty, jazzový podklad a tichý, přesto suverénně diktující rap o zrodu fiktivního superhrdiny - nebo taky kluka co rychle prochází špatnou čtvrtí a radši se dívá do země, aby nedostal.

Následná tepající (How Could Anybody) Feel at Home, která v sobě příznačně pro celý album elegantně míchá futuristický zvuk se zasněnou nostalgií, je pro mě největší hit v rámci žánru od...ani nevím. Spíš sluchátková než párty deska skrývá příjemný překvapení takřka v každým tracku.
Fascinující je, jak organicky se v jeden celek prolínají tracky různých producentů, zpívaný houpavý refrény (95 Radios) i industriální inferno (My Auntie's Building) i ty dvě hostovačky na mikrofonu (Has-Lo a rapperka Sammus).
Abstraktní a introvertní zvuk občas připomene třeba Shabazz Palaces, ačkoliv Open Mike Eagle určitě obývá popovější a míň experimentální oblast „divnýho hip-hopu“. Zpívaný části zase někdy vzdáleně připomenou třeba melodie od TV on the Radio blahý paměti, ale tyhle momenty jsou  nejspíš náhodný průsečíky. Jako celek to působí vysoce originálně, s jasnou představou o vlastním zvuku. Těším se na prozkoumání dalších položek v diskografii, protože Open Mike Eagle je překvapivě téměř čtyřicátník a tohle je už jeho šestý album.

Verdikt: 85%