Open Mike Eagle - Brick Body Kids Still Daydream (Mello, 2017)

„Tlumený“ nebo „introvertní“ nejsou charakteristiky, který se v souvislosti s hip-hopem obvykle skloňujou, ale na Brick Body Kids Still Daydream sedí obojí. Komiksový obal i název alba odkazujou na už stržený domy sociálního bydlení v Chicagu, v jejichž okolí vyrostlo ghetto s vysokou kriminalitou a kde Open Mike Eagle vyrůstal.

A už od prvního tracku Legendary Iron Hood je jasný, že tohle album je výjimečný - subtilní beaty, jazzový podklad a tichý, přesto suverénně diktující rap o zrodu fiktivního superhrdiny - nebo taky kluka co rychle prochází špatnou čtvrtí a radši se dívá do země, aby nedostal.

Následná tepající (How Could Anybody) Feel at Home, která v sobě příznačně pro celý album elegantně míchá futuristický zvuk se zasněnou nostalgií, je pro mě největší hit v rámci žánru od...ani nevím. Spíš sluchátková než párty deska skrývá příjemný překvapení takřka v každým tracku.
Fascinující je, jak organicky se v jeden celek prolínají tracky různých producentů, zpívaný houpavý refrény (95 Radios) i industriální inferno (My Auntie's Building) i ty dvě hostovačky na mikrofonu (Has-Lo a rapperka Sammus).
Abstraktní a introvertní zvuk občas připomene třeba Shabazz Palaces, ačkoliv Open Mike Eagle určitě obývá popovější a míň experimentální oblast „divnýho hip-hopu“. Zpívaný části zase někdy vzdáleně připomenou třeba melodie od TV on the Radio blahý paměti, ale tyhle momenty jsou  nejspíš náhodný průsečíky. Jako celek to působí vysoce originálně, s jasnou představou o vlastním zvuku. Těším se na prozkoumání dalších položek v diskografii, protože Open Mike Eagle je překvapivě téměř čtyřicátník a tohle je už jeho šestý album.

Verdikt: 85% 

Egberto Gismonti - Dança das cabeças (ECM, 1977)

Patrně nejznámější deska brazilskýho skladatele Egberta Gismontiho míchá klasickou i moderní vážnou hudbu, jazz, čirou improvizaci, prog-rock a tradiční hudbu jeho domoviny.

Dança das Cabeças (Tanec hlav) se slušně prodávala a posbírala pár cen, ale rozhodně nejde o jednoduchý poslech.

První strana desky začíná i končí indiánskýma flétnama, který neodbytně vyvolávají představu nepostupný amazonský džungle, prostor mezi tím vyplňuje z větší části frenetický trylkování osmistrunný akustický kytary s proměnlivou mírou libozvučnosti.

Druhá strana dává větší prostor pianu, který se pohybuje v širokým pásmu mezi romantickým preludováním a moderní avantgardou, dojde i na jakýsi proto-elektronický zvuky. Gismonti přitom obstarává všechny nástroje (což je při tý virtuozitě obdivuhodný) s výjimkou perkusí, na který hraje Naná Vasoncelos.

Deska je podivuhodná hlavně propojováním zdánlivě nespojitelnýho. Kdyby se ovšem víc vytěžily „indiánský“ motivy, byl bych nadšenější. Bohužel zejména četný „progresivní“ pasáže podle mýho názoru nezestárly úplně dobře a občas mi to připomíná některý jazz-fusion desky, co někdo v naší rodině kdysi nakoupil a dneska se k nim nikdo nehlásí.

Verdikt: 67% 

Andy Irvine & Paul Brady - s/t (Mulligan, 1976)

I když zahrnu neurčitý vzpomínky na klipy The Corrs v Esu, je pro mě irský folk španělská vesnice. A tohle album je navíc samozřejmě o něčem úplně jiným. Konkrétně třeba o zelených pláních, pití, vojácích a i holkách!
Nikdy jsem neslyšel ani o Planxty, podle všeho veledůležitý kapele žánru, po jejímž rozpadu dva exčlenové nahráli tohle album. Mýmu nezasvěcenýmu uchu to občas zní jako kombinace zpěvů Středozemě a středověkých balad Flight of theConchords, což ovšem neznamená, že to nemá velkou sílu. Protože znělý kytary, mandolíny a křišťálově čistý hlasy okořeněný nástrojema co se jmenujou buzuki nebo niněra v kombinaci s veršema typu „Cold water and brandy they poured out so free, they turned me all over my wounds for to see“ , před tím nejde než mít respekt! Řada ze skladeb jsou tradicionály, který se datujou nejmíň do 19. století, ale neplatí to úplně stoprocentně, třeba zádumčivou Autumn Gold napsal přímo Andy Irvine, paradoxně během pobytu ve Slovinsku.
Ta společně s úvodní Plains of Kildare patří k mým nejoblíbenějším. Najdou se tu i trochu triviální odrhovačky (Martinmas Times, The Jolly Soldier), což k žánru asi patří a třeba vyzdvihovaná Arthur McBride o prohnaným Irovi, co utekl britskýmu verbíři, který se pak chopil i Bob Dylan mi přijde trochu roztahaná a patří myslím spíš ke slabším kusům. I to „nejslabší“ je tady ale dobrý - hádám, že třeba s irskou whisky to bude podobný.

Verdikt: 73%

Terry Riley & Gyan Riley ‎– Live (Sri Moonshine, 2011)

Průkopník minimalismu Terry Riley se aktuálně s nadšením věnuje rodinnýmu podniku, totiž hraní v duu se synem Gyanem. Pro mě je tahle stránka docela překvapením, protože Rileyho seniora mám přece jen z klasických desek zaškatulkovanýho jinak.

Junior, který hraje na kytaru a dřív se objevil mj. i po boku Johna Zorna, Lou Reeda nebo Ivy Bittový, na tomhle albu předvádí košatější styl hraní evokující flamenco (třeba skladba Las Puertas) nebo klasický sonáty, zatímco jeho táta se drží repetitivnějších motivů a občas připomene, že si kdysi přivydělával jako pianista v jazz barech (Work Song).

To nejlepší na tomhle albu, který vzniklo výběrem živáků z let 2004 až 2010, je ale to, že se do škatulek moc nevejde a když třeba v mojí oblíbený Mongolian Winds zazní něco jako orientální motivy, nezní to nijak nepatřičně. Improvizace tu evidentně dostala hodně prostoru a naštěstí je to spíš živelná záležitost než přehlídka technických dovedností. To platí i pro bezvadně ležérní zpěv. Když Terry Riley tvrdí, že ho momentálně nenaplňuje nic tolik, jako hraní v rodinným duu, nemám důvod mu nevěřit.

Verdikt: 81%